98. kapitola - Myslánka

11. srpna 2010 v 9:45 |  HP A ODKAZ MINULOSTI - komplet
98. kapitola

MYSLÁNKA

Severus se pozvolna vrací na scénu. Hope se snaží všem sdělit, co prožila s Ally, ale nezvládne to. Pomocnou ruku nabízí Pavla.


V dálce uslyšela Hope volání svého jména. Pavla se nad ní skláněla a jednou rukou držela její ruce, které měla spojené na hrudi. Hope otevřela oči a na Pavlu se zadívala. Chtěla promluvit, to jí však činilo potíže. Až po chvilce se dokázala natolik zkoncentrovat, že ze sebe vysoukala: "Budu v pořádku. Co Ally?"

"Ally už je dobře," pousmála se Pavla. "Hádám správně, že jsi s ní opět hovořila?" zeptala se tiše a hladila ji po vlasech.
"Nejen… s… ní," vypravila tato tři slova. "Potřebuju… odpoč…" nedokázala dokončit větu vyčerpáním a zavřela oči.
Pavla u ní zůstala sedět na zemi beze slova a stále ji hladila po vlasech.

Po delší době se na ni Hope zadívala a pak řekla: "Postarej se o Becku, já jsem v pořádku."
"Becky spí," prozradila Pavla. "Z celé situace byla hodně špatná, a proto jsem jí dala něco na uklidnění," pousmála se.
"Tak to ano," pousmála se Hope. "Taky by sis měla odpočinout, muselo to pro vás být náročné."
"Náročné je to vždy," přisvědčila. "Já jsem ale v pořádku," usmála se a podávala jí ruku, aby se mohla posadit.
"Raději bych ještě chvíli ležela," hlesla Hope. "A dala si uklidňující lektvar, ale na ten můžu zapomenout."
"Nechceš něco podobného?" navrhla jí Pavla.
"Podobného?" nadzdvihla obočí.
"Buď nějaké léky, nebo bylinkový čaj," upřesnila.
"Nezlob se, ale… mudlovské léky… ne. Možná… kávu?" Její hlas zněl rozpačitě.
"Dobře," zvedla se Pavla. "Za chvíli jsem tu."

Hope opět zavřela oči. Ráda by se šla podívat za Ally, neměla však síly. Střetnutí s Voldemortem ji vyčerpalo. Vtažení do chodby s dveřmi a pak vytažení odtam bylo pro ni namáhavé, i když, nebo možná právě proto, to nedělala ona, ale nejspíš magie Ally. A strach o dívku, když mluvila s Voldemortem. Nejvíce ji však vyčerpal vnitřní boj po slovech Voldemorta. Před ním byla silná, ale nyní na ni vše doléhalo. Už aby byla Ally v pořádku a ona ho mohla zabít. Ally… to, jak s ní mluvil… to, jak s ní zacházel… Hope se rozbrečela.

"Hope," oslovila ji jemně Pavla a položila jí ruku na rameno. "Stalo se něco zlého, viď?"
Hope pouze přikývla, nedokázala zastavit svůj pláč.
Pavla jí pomohla posadit se a následně ji mlčky stiskla v náručí. "Až budeš moci, ráda si o tom s tebou popovídám."
Hope se k ní schoulila. "Díky. Já… teď to nedokážu."
"To nevadí," ujistila ji. "Vše nejde hned, i kdyby sám člověk chtěl."
"Já ho nenávidím," řekla Hope.
"Koho?" optala se Pavla. Pak se od ní poodtáhla a podala jí hrnek s kávou.
"Díky, tohle asi vážně potřebuju," řekla a napila se. Pak byla chvíli ticho a poté ze sebe vysoukala. "Voldemort, on…." Opět se hlasitě rozbrečela. "Ubližoval jí, Pavlo." Celá se roztřásla.
Chytila ji kolem ramen. "Ubližoval Ally?" chtěla se ujistit. Nerozuměla tomu, jak je možné, že s nimi Hope hovořila, ale zbytečně se nevyptávala. "Říkal jí něco ošklivého?"
Hope opět přikývla a pak ze sebe vysoukala. "Plno věcí… lži…"
Pavla se na vteřinku zatvářila zamyšleně. "Jaké lži?" zeptala se.

Hope se opět třásla a obličej jí smáčely potoky slz. Znovu si lehla a schoulila se do klubíčka. Nemohla to říct. Nedokázala to. Hlavou jí opět běželo vše, co se tam odehrálo.
Pavla se k ní sklonila, hladila po vlasech a po zádech. "Netrap se tím, že to nemůžeš říct," utěšovala ji. "Už se nebudu vyptávat," pousmála se povzbudivě.
Hope ji ale nevnímala. Byla ztracená v myšlenkách a vzpomínkách. Všechny se točily kolem Voldemorta. Nejhůře na ni dopadala jeho slova o tom, jak při trýznivých bolestech Painfiru její synek byl ještě mučen kletbami.

"Hope, pomohu ti do postele, nebo alespoň do křesla. Ať neležíš na zemi," navrhla jí Pavla.
Žena vrtěla nesouhlasně hlavou. Nikam nechtěla.
"Dobře," pohladila ji po zádech a z křesla jí alespoň dala pod hlavu polštář. Sama se zvedla ze země.
Hope zabořila hlavu do polštáře. "Ukážu ti, jak jsem se pobavil, když jsem našel tvého syna," znělo jí hlavou. "Udělám to stejné i tomuto děcku… Mohl bych zahrnout i Becky…" Tato slova se jí v mysli divoce střídala a stále končila u: "Kolik lidí budu muset umučit tvojí vinou?" Hope se divoce třásla a nahlas vzlykala.

Za chvíli opět pocítila na svých zádech lehký dotek čísi ruky.
"Hope," oslovil ji Alexander.
Hope sebou trhla při hlase, který slyšela ze všeho nejraději. Nevěřícně se ohlédla. Nemohla uvěřit tomu, že tam je. Byla zmatená. Ze všeho, co se jí honilo hlavou, z přemístění do chodby a zpět, čemuž doteď nerozuměla. Chvíli trvalo, než ze sebe vysoukala. "Alexi?"
Alex ji objal a mlčky zůstal v objetí tak dlouho, dokud se Hope sama neodtáhla.

U Alexe se zklidnila. Netušila, jak je možné, že na ni má takový uklidňující účinek. Ale opět to dokázal. Zvedla se ze země a přešla k Ally. Dívala se na ni. Všimla si, že dívka kolem sebe nemá chladící kouzla a zhrozila se. Vždyť ona se tu hroutí a ohrožuje tím život dívky.
"Promiň, Ally, opět jsem tě zklamala. Hned to napravím," řekla a vytáhla hůlku. Zkoncentrovala se natolik, aby všechna ta kouzla zvládla a dala se do díla. Pak se vyčerpaně vrhla Alexovi do náruče. Opět ji objal.

Hned nato uslyšeli od dveří hlasy Severuse a Pavly.
"Jsem…" začala Pavla.
"Já vím, kdo jste," ledově jí odseknul Severus. "Samuel se zmínil," protáhl nesouhlasně.
"Promiň," řekla Hope omluvně Alexovi a vytrhla se mu. Spěchala ke dvojici. "To je v pořádku, Severusi, Pavla tu Ally pomáhá," řekla, na Pavlu se usmála a dala jí ruku kolem ramen. "Ráda tě opět vidím zde a v pořádku," pokynula mu, aby šel dovnitř.
Skepticky si prohlížel Pavlu, pak svůj pohled odtrhl, přikývl směrem k Hope a vešel za Ally.
Alex přešel k Hope. "Slyšel jsem," otočil se na ni, "že jsi dovedla mluvit s Ally a dnes se prý něco stalo. Rád bych ti s tím pomohl. Nechceš mi říct, o co se jedná?" pousmál se.

"Půjdeme do vedlejšího pokoje?" snažila se pousmát Hope. Nechtěla o ničem mluvit před Ally. "A… asi by to zajímalo… i Severuse," dodala tiše.
"Můžete jít vedle," usmála se Pavla. "Tam budete mít větší soukromí," dodala.
Hope k Pavle natáhla ruku a zadívala se na ni. "Půjdeš… taky? Prosím."
Pavla stiskla její ruku v dlani a usmála se. "Ano, ráda," ujistila ji a zamířila do pokoje.

Severuse nechali u Ally, protože tušili, že by od ní jen tak neodešel. Přešli do vedlejšího pokoje, kde v noci spala Hope, která se usadila na své lůžko a zády se opřela o zeď. Vedle ní si sedl Alex, kterému položila hlavu na rameno. Pavla si k nim přitáhla židli.
"Mluvila jsem s ní, Alexi. Už dvakrát. Nevím, jak to, ale… Víš, co tomu předcházelo? Řekla ti to Pavla?" ptala se opatrně, aby ho nevyděsila.
"Ano, pověděla," přisvědčil. "I to, že se Ally držela statečně."

Hope přikývla, pak pokračovala. "Když jí poprvé neběželo srdce, slyšela jsem její volání a Nitrozpytem jsem se s ní spojila. Mohly jsme spolu mluvit." Hope Alexovi a Pavle řekla o prvním rozhovoru. "Jenže…" pokračovala a přitulila se k Alexovi, "dnes to bylo jiné. Když Ally přestalo bít srdce, hned jsem ji volala. Odpověděla mi ale z velké dálky. Pak se za chvíli její hlas zostřil. Jenže… byl tam i jiný hlas… Voldemortův… Oni… oni… oni spolu…" Hope se svezla do polohy vleže, hlavu položenou Alexovi v klíně. Chtěla jim to říct, museli vše vědět. Bylo to důležité kvůli Ally. Jenže… nemohla. Nedokázala to. Opět začala plakat.

"Hope," tišil ji Alex. "To nevadí, nemusíš o tom mluvit, když to nejde," ujistil ji a hladil po vlasech.
Hope plačtivě odpověděla. "Jenže já musím… musíte to vědět, je to důležité. Ale… zároveň nemohu. Bylo to… strašné. Ty jeho… řeči. To jeho…" opět se odmlčela.
Alexander si vyměnil s Pavlou tázavý pohled.
"Půjde to třeba jindy," ujistila ji Pavla.
"Ty to nechápeš, Pavlo. Je potřeba, abyste to věděli… Co nejdřív." Hope byla zoufalá, pak ji ale něco napadlo. Vytáhla hůlku a z hlavy po chvíli vytáhla stříbrnou nit. Vzpomínku. Přitáhla si prázdnou sklenici a vzpomínku do ní vložila. Následně pak byla bezradná podruhé. Co s ní? Sklenici držela v rukou a mlčela.

Pavla si sedla k ní na postel a vzala ji kolem ramen. Netušila, co je tak důležité, ale respektovala úsudek Hope.
Alexander pochopil. "Zkusím přinést Myslánku." Zvedl se.
Alex odešel, Hope se však ani trochu neulevilo. I když věděla, že o zážitku nebude muset mluvit. Kdo by se měl do Myslánky podívat?
Za chvíli byl Alex zpět, i s Myslánkou.

"Alexi, díky, ale nemohu vás tomu vystavit," zoufale zvolala Hope.
"Tvé vzpomínce?" zeptala se Pavla. "Becky mi kdysi vyprávěla o Myslánce a jejím účelu. Ale pro jistotu se ptám," usmála se.
Hope se k ní otočila. "Promiň, zvykla jsem si na tebe už tak moc, že si ani neuvědomuju, že jsi mudla. Ano, je to vzpomínka. Na to, co jsem zažila před chvílí. Jen… je problém, komu ji ukázat. Severusovi v žádném případě, je v dost mizerném stavu už teď. Becka taky nepřichází v úvahu. Alex… nechci, aby to viděl," řekla Hope a otočila se k němu. "Asi to nechám na Samuela. Je tu?" optala se.

Alex zavrtěl hlavou. "Není tady, a nevím, kdy se tu bude moci objevit," přiznal.
"Stalo se mu něco na akci?" vyhrkla Hope.
"Nic vážného," uklidnil ji. "Přesto musel zůstat u Munga."
"Co se stalo, Alexi?"
"Nebyl jsem u toho," přiznal. "Ale mluvil jsem s ním a byl dost výřečný," pousmál se.
Hope přikývla. Ulevilo se jí. "Takže Samuel také nepřichází v úvahu. Skvělé. Budu to muset zvládnout popsat, jen nevím jak." Toto pomyšlení opravdu Hope děsilo.

Pavla ji vzala za ruku. "Mohla bych to zkusit já," navrhla.
"Ty?" zeptala se Hope překvapeně.
"Ano," přikývla Pavla. "Podstatu fungování Myslánky znám a nevidím v tom problém."
"Když já nevím. Chtěla jsi tu být pár hodin, místo toho jsi už dvakrát křísila Ally. Vidíš, jak se hroutím já, Becka. Slyšela jsi od Becky, jaký Voldemort je. A teď bych tě ještě měla vystavit tomuto?" Hope se do toho vůbec nechtělo. Na druhou stranu věděla, že by to bylo nejlepší řešení.
"Mě nemůže v tomto směru nejspíše nic překvapit," pousmála se Pavla. "Navíc, mně se tu s váma začíná líbit."
"Jen, aby nepřestalo," řekla smutně Hope. Ještě víc se přimkla k Alexovi a zkusila jim to opět říct. Aby na to Pavla nebo někdo jiný koukat nemusel. "Byli slyšet Voldemort a Ally. On ji trápil… říkal jí hrozné věci… horší než… před…" opět se rozbrečela. "Ne, já vážně nemůžu… nedokážu…" Byla velmi zoufalá a rozrušená.

"Hope, zbytečně se netrap," řekl s pochopením Alex. "Pokud Pavla myslí, že je to dobrý nápad, tak to uděláme," otočil se k ní.
Pavla přikývla.
Hope na ně chvíli hleděla a pak řekla: "Bylo to ale vážně hrozné," přikývla. "Díky, Pavli," špitla a pousmála se na ni. "Alexi, řekl bys prosím Pavle, jak Myslánka funguje? Na co se připravit?" požádala ho. Sama neměla na to, vysvětlovat, jak funguje, když věděla, co tam pak uvidí.
Alex jí postupně vysvětlil vše potřebné a Pavla byla připravena začít.
"Opravdu to chceš udělat?" ujišťovala se znovu Hope.
"Ano, vím to jistě," přisvědčila.
Hope si sedla a podala sklenici se vzpomínkou Alexovi. "Mohl bys?" požádala ho a zadívala se na Myslánku.
Alex přikývl a vlil obsah sklenice do Myslánky.

Pavla k ní přešla a zvědavě do ní nakoukla. Viděla stříbřitou, vlnící se hmotu. Chytila se rukama mísy a pomalu vnořila do Myslánky obličej, tak, jak jí to Alex vysvětlil. Rázem kolem sebe viděla jen tmu a zaslechla slabý hlásek, volající Hope. Prohlédla si celou vzpomínku, po hovoru Ally s Hope a následně s Raddlem se ocitla v chodbě, kde viděla i Hope. Vzpomínka pokračovala. Když se na konci vynořila z Myslánky opět venku, byla otřesená.

"Povím vám," řekla po chvíli, "že to přemístění do Myslánky a ven z ní, mi moc dobře neudělalo," oddychovala.
"Sakra, dala bych ti lektvar, ale… tady jaksi těžko," reagovala hned Hope. "A jinak jsi v pořádku?" ptala se starostlivě.
"Ano, jinak jsem v pořádku," usmála se a lehce se držela oběma rukama za břicho.

Hope vstala a šla vedle. Chtěla se podívat, jestli tam už není Becka, ale našla jen Severuse. Měla však štěstí. Severus byl prozíravější. I když věděl, že Ally lektvar nepomůže, přesto měl základní zásobu sebou, pro případ potřeby. Hope si od něj vzala lektvar na uklidnění žaludku a vrátila se vedle. Vzala sklenku, nabrala do ní vodu, nakapala určitý počet kapek lektvaru a sklenici podala Pavle. "Vypij to, udělá se ti líp," povzbudivě se na ni usmála a opět si sedla k Alexovi.

"Díky, ale raději to pít nebudu," omluvně se na Hope zadívala. "Není mi navíc špatně od žaludku," pousmála se. "Ale už to přešlo," dodala.
"Jak chceš, nutit tě nebudu," usmála se na ni Hope. "Taky bych si mudlovské léky nevzala, chápu to. Už je ti tedy lépe?"
"Ne, lektvary by mi nevadily, jen v současnosti si raději nebudu troufat," kývla. "Ano, je mi dobře."
Hope se na ni tázavě zahleděla. "Co mi tajíš, Pavlo? Začínám mít už z tvých častých narážek docela velký strach."
Naklonila se k Hope a vzala ji za ruku. "Zkus mi věřit," požádala ji. "Neděje se nic špatného."
"Dobře," přisvědčila.
"Hope," oslovila ji vzápětí a objala ji.

Hope její objetí opětovala. Předpokládala, že je to kvůli vzpomínce. "Pavli, nepřipouštěj si k tělu to, co jsi slyšela… od něj. Víš, on… takto mluví stále. Je to jeho nejlepší zbraň, které často využívá. Člověk se to… musí snažit… ignorovat. Teď už víš, proč… jsem… nedokázala… a nechtěla abys… abyste…" opět cítila velkou slabost. Pak si však něco uvědomila. "Jejda, měla jsem… tě varovat, jakou mě uvidíš… Promiň…"

"To je v pořádku," šeptala jí do ucha. "Nepřekvapilo mě to, co jsem viděla. Dokonce jsem i správně odhadovala Raddleovo chování," pohladila ji po vlasech. "Mrzí mě, jakým způsobem jsi přišla o synka."

"Víš, ono… je to složitější," povzdechla si Hope. "Tohle nebylo nejhorší zjištění ohledně jeho smrti. Ale… máš pravdu… velmi se mne dotklo. To pomyšlení, že…" nedokázala to doříct.
"Rozumím," naposledy ji pohladila po vlasech a zamyšleně se odtáhla.
"A hele, slyším Becku," řekla Hope. "Asi bysme měly jít za ostatními."
"Dobře," usmál se Alex a následoval ji.
 


Komentáře

1 Leri Leri | 13. srpna 2010 v 20:47 | Reagovat

zajímavá kapitolka :)
je zvláštní že i mudlové můžou používat myslánku, ale překdpokládám, že je to tím, že je kouzelná sama od sebe a žádnou další magii nepotřebuje
mám jisté tušení ohledně pavly :) nebudu ho tu psát, protože jestli je to pravda, tak nechci ostatním zkazit překvapení :)

a tak nějak nerozumím, proč Hope nechtěla, aby ostatní viděli tu vzpomínku... pavla jim bude stejně muset říct, co se stalo, ne?

2 Ally Ally | 14. srpna 2010 v 9:24 | Reagovat

Lerísku,
usoudily jsme, že k používání Myslánky není třeba magie vnější (od kouzelníka), ale že je samostatným kouzelným předmětem s vlastní magií - dost jsme nad tím uvažovaly.
Tušení ohledně Pavly mě zajímá. O:-)
Hope nechtěla, aby viděli vzpomínku, protože je příliš děsivá, ale věděla, že někdo ji vidět musí, aby to řekl ostatním. Kdyby ji chtěl vidět např. Severus, asi by z toho byl hodně vyřízený, kdyby to viděl na vlastní oči.

3 Kelly Kelly | 19. srpna 2010 v 11:21 | Reagovat

Ha, tak jsem to konečně po třech dnech dočetla! (dočetla bych i včera, ale bylo už pozdě a jaksi jsem tu usínala O:-))
Musím říct, že tohle je další z těch povídek (no, není to spíš nekonečný příběh? :D), která mě zaujala hned první kapitolou a postupně jsem byla zvědavější víc a víc.
Jsem strašně ráda, že jsem tenhle blog objevila, poněvadž jsem už dlouho hledala nějakou další kvalitní povídkářku :)

4 Ally Ally | 19. srpna 2010 v 12:04 | Reagovat

Ahoj Kelly,
přečetla během tří dnů? Tak to Tě obdivuju. Jsem ráda, že se Ti tato povídka líbí. Vím, je taková.. delší. ;D Momentálně trochu nezáživná, protože se delší čas pohybuje pomalým tempem, ale za pár kapitol nastane konečně změna :)

5 Leri Leri | 23. srpna 2010 v 22:01 | Reagovat

Ally no radši bych ti to ohledně Pavly poslal třeba na mejla :D fakt nechci ostatním zkazit překvapení jestli se nepletu :)

Kelly já jsem to taky přečetla jedním dechem za tři dny... síla co? xD teď je ale nejhorší, že na každou další kapitolku si třeba tejden počkáš... :D

6 Ally Ally | 24. srpna 2010 v 12:26 | Reagovat

Lerísku, můj mail je: AllyOwens@seznam.cz :P Písni. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Naše povídky zde zveřejněné vycházejí z děl J. K. Rowling (Harry Potter) a nebyly napsány za účelem finančního zisku autorů.